Jdi na obsah Jdi na menu
 


Erik Homburger Erickson

3. 4. 2008
Uznávaný americký lékař-psychiatr, potomek dánských rodičů se narodil v německém Frankfurtu nad Mohanem 15.června roku 1902. Malý Erik nevstoupil do života zrovna nejšťastněji – byl mimomanželským dítětem mladičké luteránské matky Karly Abrahamsen a Dána, kterého nikdy nepoznal. Jeho matka se později provdala za německého židovského lékaře-pediatra Theodora Hombergera, který Erika adoptoval (proto také první Eriksonovy práce nesou ještě jméno Homburger, které však ve své literární činnosti opustil, když po nástupu Hitlera k moci v Německu emigroval do Spojených států a stal se americkým občanem) a přestěhoval se s ním do Karlsruhe v jižním Německu. Během jeho dětství a ranné dospělosti drželi rodiče podrobnosti o jeho narození v tajemství (Erik Homburger Erikson přiznal až ve svých osmašedesáti letech, že byl mimomanželským dítětem luteránské matky a neznámého Dána... ).
 
 Mladý Erik byl vysoký, plavý, židovský hoch. V církevní škole, si ho proto křesťanští spolužáci dobíraly, zavrhovaly ho i jako žida a začali mu říkat Nordic (na střední škole mu pro změnu nadávali, protože byl žid) a lidé ze synagogy na něm neměli rádi jeho nežidovské rysy – modré oči a světlé vlasy.
Od nejranějšího dětství prožíval Erikson krizi identity, která se pak stala nejtypičtějším rysem jeho teorie a podílela se i na jeho osobním životě.
 
Průměrný student, ve škole – gymnáziu - v Karlsruhe, kde se připravoval na univerzitní studia, na která ale nenastoupil. Chtěl se stát umělcem, pracoval se dřevem a kreslil, cestoval a hledal sám sebe. Tímto bohémským životem strávil několik let, putoval po různých místech střední Evropy, žil jako poutník, spal pod mosty, chodil od města k městu, označoval se za radostného rebela a to dávno předtím než se stal dětským psychoanalytikem.
 
Když bylo Erikovi 25 let, tak mu jeho přítel Petr Blos, umělec a později i psychoanalytik, navrhl vyučovat v jedné experimentální škole pro americké studenty ve Vídni. Zde se dostal do styku s psychoanalyticky zaměřenými psychology a pedagogy, např. Dorotou Burlinghamovou, poznal osobně i S. Freuda, stal se přítelem a později i žákem jeho dcery Anny Freud. Ve Vídeňském psychoanalytickém ústavu získal také formální psychoanalytický výcvik, své jediné akademické vzdělání. Již tehdy se jeho zájem soustřeďoval hlavně na užití psychoanalýzy pro řešení pedagogických otázek. Oženil se s Joan Sersonovou, která mu později porodila dva syny.   
 
Od roku 1927 učil ve Vídni, byl v té době analyzován Annou Freudovou, Po nástupu Hitlera k moci  roku 1933 opustil Erik s manželkou a dvěma syny Vídeň a odjel do Kodaně, hned poté do Bostonu. V USA mu bylo nabídnuto místo učitele na Harvardské lékařské škole a mohl zde uplatnit i svou dětskou psychoanalýzu v soukromé praxi. Během těchto let jeho života se setkal s psychology jako byly např.: Henry Murray a Kurt Lewin, s antropology jako Ruth Benedikt, Margaret Mead a s Gregory Bateson.
Později vyučoval i na Yale, pracoval jako psychoanalytik a badatel. Roku 1942 přijal profesorské místo na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde vyučoval v době své největší slávy. Stal se americkým občanem a začal si říkat Erik Erikson. Ač neměl obvyklé univerzitní vzdělání, nebyly z toho problémy, protože jeho výzkumy a spisy byly již velmi ceněny. V roce 1950 napsal svou první knihu Childhood and Society (Dětství a společnost), kde sepsal své poznatky z dřívějších studií a rozepsal rozbory mravních zásad Maxima Gorkiye a Adolfa Hitlera, diskutoval o "americké osobnosti" a načrtl základní obrys překladu Freudovské teorie, která se opakovala i v jiných pracích, např.: Gandhi's Truth (Gandiho pravda), která mu vyhrála Pulitzer cenu a tzv. the national Book Award (1969). Jako uznání za toto mistrovské dílo se stal mluvčím ego-psychologie. Vedl středisko pro narušené adolescenty, přednášel na Harvardu. Známé jsou jeho práce o indiánských kmenech Siouxů a psychohistorické studie o Lutherovi, Ghándím, Maximu Gorkém a Hitlerovi.
Některá díla: Dětství a společnost (1950), Výzva mládí (1965), Dimenze nové identity (1974), Identita: Mládí a krize (1968),
Náhled a odpovědnost (1964)
V roce 1950, během hrůzovlády senátora Josepha McCarthyho, opustil Erikson Berkeley. Profesoři byli totiž donuceni složit přísahu státu, Erik odmítl podepsat loajalitu, a tak pro něj působení v Berkley skončilo. Odešel na kliniku v Massachussets a strávil tam deset let, dalších deset let působil Harvardu. Od sedmdesátých se věnoval výzkumům a psaní se svou ženou Joan. Zemřel roku 1994.
Erik Homburger Erikson praktikoval v oboru psychoanalýzy, přednášel a výzkumně pracoval od roku 1933. Jeho hlavní zájem vyrůstal z živé problematiky moderní doby: těžištěm jeho studia byli otázky mezilidských vztahů, společenských převratů a jejich vlivu na duševní zdraví lidí, duševní vývoj a výchova dětí v podmínkách moderní společnosti. Kromě knihy Dětství a společnost publikoval velké množství článků a účastnil se i řady panelových diskusí, mezi nimi je velmi ceněn jeho příspěvek na konferenci v Bílém domě (Midcentury White House Conference - 1950) pod názvem Zdravá osobnost pro každé dítě.
Erikson sám sebe pokládal za ortodoxního psychoanalytika. Freudovo dílo nazývá skálou, na níž je založen veškerý další pokrok teorie osobnosti. Své vlastní dílo nevydává za zcela novou teorii, nýbrž jen za rozšíření a domyšlení Freudových tezí ve světle našich dnešních znalostí a za podmínek moderní společnosti. Avšak i přes jeho výslovné protesty a přes jeho ustavičné odkazy na Freuda je třeba jeho dílo pokládat za rozhodný pokrok proti Freudově psychoanalýze, a to - jak uvádí H.W. Maier - hlavně ve třech směrech: Předně Erikson důsledně přenáší důraz od pudových složek osobnosti (id - ono) na syntetizující vrstvu ego - já. Tento přesun byl již naznačen v pozdějších Freudových spisech a byl doveden do důsledků u řady moderních psychoanalytických autorů. Za druhé klade Erikson daleko větší důraz na historické a kulturní podmínky vývoje a není tolik pod vlivem biologické orientace jako Freud. Úzký rámec rodiny (dítě-matka-otec), který je klasickým freudovským základem, rozšiřuje a všímá si širokého sociálního prostředí a kulturních tradic, které ovlivňují realitu vývoje dětského já. A konečně je zájem Eriksonův soustředěn mnohem více na aspekty normálního vývoje a na jeho možnosti pro každé dítě; optimistické perspektivy zdárného vyřešení všech vývojových krizí převažují nad úvahami o patologických důsledcích vývojové problematiky, i když ani tato problematika není ovšem z jeho studií vyloučena.
Přes tyto rozdíly zůstává Erikson ovšem psychoanalytikem a jeho dílo lze pochopit pouze v tomto rámci. Jeho psychologie je psychologií dynamickou, zdůrazňující síly působící zákonitým způsobem na organizaci duševních schopností člověka. Je to psychologie hlubinná, zdůrazňující hluboké nevědomé zdroje duševna, stejně jako vědomé vrstvy já. Je to psychologie fenomenologická, která vychází ze světa, jak se jeví vnímajícímu subjektu. A je to psychologie analytická, zaměřená na rozbor motivů jdoucích za povrchní názor, který o svých pohnutkách člověk zpravidla má.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář