Vědomí a změněné stavy vědomí
3. 4. 2008
Vědomí je stav určité aktivace, která se projevuje bdělostí. Bdělost je základní formální charakteristikou stavu vědomí. Je podmínkou průběhu většiny psychických funkcí a projevu psychických vlastností. Vědomí má vždy subjektivní charakter, projevuje se určitou úrovní prožívání a uvědomování jak vlastního tělesného i duševního stavu, tak orientačně, odhadnout z projevů určitého chování, případně připravenosti k takové aktivitě.
Lze vymezit 3 základní okruhy:
a) Prožívání aktuálního duševního dění.
b) Uvědomování prožívaného – subjektivní zpracování prožitého.
c) Uvědomování sebe sama – uvědomění si sebe jako subjektu.
Vědomí jako charakteristický znak psychických dějů lze hodnotit podle jeho obsahu a úrovně uvědomování.
Při jeho popisu se rozlišují dvě hl.složky:
a) Vigilita (bdělost) – stav, kdy je čl.bdělý, tedy „při vědomí“. Fyziolog.kolísá od spánku přes různé stupně spavosti a ospalosti až k plné bdělosti
b) Lucidita (jasnost) – dána schopností uvědomit si sebe sama a svých vnitřních mentálních stavů. Podmínkou lucidity je schopnost CNS integrovat všechny psych.fce. Její porušení obv.patologickým stavem.
Vědomí se hodnotí pomocí vyš.orientace (osobou – vlastní, vyšetřovaného, místem - kde je, časem a situací - proč je zde). Změny vědomí fyziologické, např.spánek a patologické, tzv.poruchy vědomí.
Změny vědomí:
a) spánek = změna vědomí, dochází k jeho zúžení. Nedochází k úplnému přerušení psych.činnosti, pouze někt.oblasti jsou utlumené. Dvě zákl.fáze: REM fáze ( tzv. paradoxní, protože se objevují fyziolog.reakce, např. mozek je z hlediska EEG aktivnější než v bdělém stavu, rychlé oční pohyby, 4-5 těchto fází během spánku, objevují se sny, změlčení spánku, zpracování infor.získaných během bdění, ukládání poznatků do paměti) a nonRem fáze (je zpomalená frekvence D a srdce, , prohloubená sval.relaxace, dochází k obnově tělesných sil). Poruchy spánku: inverzní spánek = porucha spánkového rytmu, ve dne spí, v noci bdí, hypersomnie = nadměrná spavost, narkolepsie = postiž.nemůže přemoct usínání, např.usne i za volantem, v práci, hyposomnie = doba spánku zkrácena, čl. nemůže usnout či předčasné probuzení, somnambulismus čili náměsíčnost = stavy automatického jednání během spánku, kt. si pak nepamatuje, somniloquie = mluvení ze spaní, noční děsy
b) hypnóza – podobná spánku, působení terapeuta, resp.hypnotizéra na hypnotizovanou osobu, u každého jiné, záleží na stupni hypnability, hypnóza direktivní = osoba dostává příkazy či instrukce, co má vykonat, léčebná tzv. posthypnotická sugesce, nedirektivní = není v hypnóze řízena, prožívá sny a obsahy, buď se s nimi pracuje analyticky nebo sami o sobě slouží k odreagování.
Poruchy vědomí:
a) kvantitativní = somnolence (ospalost), sopor (hlubší porucha vědomí, na chvilku ho lze podněty probudit), kóma (výrazná porucha vědomí)
b) mdloba = krátkodobá porucha vědomí, náhle, důsledkem odkrvení mozku, při únavě, vyčerpání, on.srdce, krev.oběhu
c) delirium (obluzenost) = narušení obsahu vědomí, neklid, halucinace, iluze, zvýšená sugestibilita, infekce, intoxikace
d) amence (zmatenost) = ztráta schopnosti uvědomit si, co je vlastní zážitek a co je projev okolí, porucha nastupuje pozvolna, kolísá
e) obnubilace (mrákotný stav) = náhle vzniká i odeznívá, totální amnézie, např.při epilepsii, post.mozku, intoxikace, zmatenost, neschopnost rozlišovat mezi vlastními zážitky a projevy okolí, dotyčný nemusí být zprvu vůbec nápadný
Psychoanalytici – Freud, Jung rozlišují 2 základní úrovně vědomí:
1. Vědomí, které zahrnuje uvědomované duševní obsahy.
2. Nevědomí – do této kategorie patří prožitky, které z nějakého důvodu nemohou dosáhnout uvědomění nebo ty, které uvědomitelné jsou, příp. byly dříve vědomé, ale člověk jich pozbyl buď běžnými procesy zapomínání nebo působením vlastních psychických obran. Freud značnou část lidského chování považuje za důsledek fungování nevědomých procesů, tj. neuvědomovaných motivů. Freud uvažoval hlavně o individuálním nevědomí, které má jednoznačný vztah k typickým znakům vývoje osobnosti a k jejím psychických zkušenostem. W. Toman upozorňuje na určitou variantu nevědomí malé skupiny lidí – rodinné nevědomí – jakýsi rodinný mýtus, ovlivňující chování všech členů rodiny. Jung rozlišoval ještě kolektivní nevědomí, jehož zdroje jsou zkušenosti veškerého lidstva (např. podobné obrazy v pohádkách a mýtech) – nazýval je archetypy. Do vědomí se dostává teprve tehdy, je-li specifickým způsobem naplněna.
Stavy vědomí
a) bdělé vědomí – koncentrovaná pozornost a připravenost reagovat
b) ospalost – slabá pozornost a nepřesné vnímání
c) spánek – výrazně omezené uvědomování sebe sama či okolí.
Pozornost
Vědomí má výběrový charakter, zaměřuje se určitým směrem a eliminuje tak jiné potenciální obsahy. Funkcí této vlastnosti vědomí je pozornost. Pozornost je centrem vědomí, které se projevuje aktivní zaměřeností na určitý obsah. Fylogeneticky se pozornost vyvinula z vrozeného, orientačně pátracího reflexu. Pozornost je jedním z mechanismů regulace psychické aktivity.
Z vývojového hlediska lze diferencovat dvě základní varianty pozornosti:
1. bezděčná, spontánní pozornost vychází z orientační reakce. Je vyvolávána a upoutávána podněty, které jsou pro jedince z nějakého důvodu samy o sobě významné.
2. Úmyslná pozornost už předpokládá předcházející rozhodnutí, zaměřenost na určité podněty.
Pozornost lze charakterizovat z hlediska její:
a) zaměřenosti (cíleným objektem)
b) soustředěnosti (míra koncentrovanosti na tento objekt)
c) délka trvání (doba koncentrace na tento objekt)
Vlastnosti pozornosti
1. Koncentrace pozornosti – znamená intenzitu soustředění.
2. Tenacita – znamená schopnost udržet pozornost po určitou dobu (pozornost ale kolísá – osciluje a fluktuuje)
3. Rozsah pozornosti, distribuce – je určena počtem podnětů, na které se jedinec dovede soustředit (rozdělování pozornost – souvisí s typem temperamentu).
4. Vigilita – pružnost pozornosti – přenášení z jednoho na druhý objekt
Faktory ovlivňující funkci pozornosti
1. Faktory prostředí – značnou roli hrají vlastnosti podnětů (ne/upoutávají, ne/udrží
pozornost) – k udržení pozornost přispívají kognitivní faktory – identifikace podnětu a porozumění jemu.
2. Subjektivní faktory – aktuální stav, potřeby a postoje
Na pozornost může mít vliv i osobní zkušenost, zvyky, minulé emoční prožitky, únava, vyčerpání.
Shrnutí:
CNS je organ.zákl.psych. fcí. Vývoj mozku je podmínkou rozvoje psych.fcí. Tento vývoj prchází urč.fázemi, pro něž jsou typické různé strukturální i fční změny nerv.tkáně. Různé psych.projevy jsou vázány na určitou oblast mozku. Podmínkou přiměřeného fungování psychiky je nespec.stav aktivace, kt.je prožíván jako bdělost. Jedním z jeho projevů je vědomí, tj. uvědomování si duševních obsahů. Nevědomí zahrnuje takové duševní obsahy, kt.nejsou uvědomovány, ale přesto mohou čl.ovlivnit. Pozornost je fce vědomí, umožňuje jeho zaměření urč.směrem. Může být upoutána různými podněty. Fungování pozornosti závisí na jejích vlastnostech, intenzitě, šíři, stabilitě a flexibilitě.
Zdroj:
VÁGNEROVÁ, M. Základy psychologie. Praha: Karolinum 2004, s.40-50. ISBN: 80-246-0841-3.
PRAŠKO, J. a kol. Psychiatrie. Praha: Informatorium 2003, s. 18-22. ISBN: 80-7333-002-4.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
